Jana Štefánková: Nejlepší co můžeme dát, je věnovat čas

Jak dlouho pomáháte jako dobrovolnice a kde všude jste v rámci Charity pomáhala?

Začala jsem se více zabývat otázkou dobrovolnictví po absolvování kurzu na brněnském Petrově „pastorační péče o nemocné“ v r. 2005. Přemýšlela jsem, jak správně - užitečně vyplnit volný čas, kterého je vždy málo. Už v minulosti jsem cítila, že to nejlepší, co může člověk dát, je věnovat čas, věnovat čas těm, kteří to nejvíce potřebují, ocení a to jsou právě lidé upoutaní na lůžku, lidé „bez moci“ – tedy nemocní či jinak hendikepovaní. Začala jsem tedy docházet do Třebíče do Léčebny dlouhodobě nemocných, asi za dva roky se vyprofilovala skupinka dobrovolníků z řad zaměstnanců JE Dukovany, kde pracuji a každý měsíc navštěvujeme vozíčkáře v Domově seniorů na Koutkově ulici v Třebíči. Většinou jezdíme společně na vycházky, které končí na letní terase restaurace „U Boba“. A protože je většina „osazenstva“ mužská, pivečko společně s přátelským povídáním je hodně vítáno. Moc mě těší to, že díky naší popularizaci dobrovolnictví, jestli to takto mohu říct, protože o našich setkání „mluvíme“ i prostřednictvím sociálních sítí, se k nám přidávají další a další lidé s dobrým srdcem. To je hodně nadějné…

Co Vás k této práci vedlo?

Jak už jsem zmínila byl to právě kurz pro pracovníky ve zdravotnické a sociální sféře a také skutečnost, že po dokončeném vysokoškolském studiu jsem měla relativně více času.

Jak se za dobu Vašeho působení Charita proměnila?

S pracovníky charity spolupracuji dlouhodobě také jako pracovník komunikace JE Dukovany a tedy mohu sledovat vývoj z více stran. Určitě dochází k proměnám a to z hlediska rozvoje a rozšíření služeb, organizace práce, propagace.

Co pro Vás Cena Charity znamená?

Byla jsem z ocenění hodně překvapená. Nemyslím totiž, že bych dělala něco zvláštního. Ale přijala jsem toto ocenění jako zástupce všech dobrovolníků, v tom minimálním rozlišení jako poděkování naší skupince, která chodí měsíčně dodávat vozíčkářům dobrou náladu a energii, a v tom globálním pohledu jako ocenění dobrovolnictví jako takového. V zahraničí je totiž naprosto běžné, že každý druhý člověk veřejně pomáhá. Je třeba o tom mluvit a nabídnout lidem, kteří nezakusili radost z darování se, alternativu k dnešnímu uspěchanému světu, který nabízí „důležité“ věci, které bychom si měli koupit, na které bychom se měli dívat v televizi nebo je hledat v počítači. Život přeci není o věcech, ale o lidech, jen je třeba si to uvědomit, a o tom právě dobrovolnictví je…

Petr Kubíček