Jaké je vlastně to Chile? I. část

Krásné a špinavé

V Chile se pojí dva naprosto protikladné světy. Nedotknutá příroda na první pohled dýchající svou ryzost a nespoutanost stojí v ostrém kontrastu s šestimilionovým hlavním městem Santiagem de Chile. Jako dva světy bojující proti sobě – příroda a život na venkově versus konzum a byznys, které podporuje rychle stoupající chilská ekonomika.

Santiago je to město, kde se na poměrně malé rozloze střetávají lidé ze všech společenských vrstev. Právě závratné sociální rozdíly a způsob života mezi bohatými a chudými je jedním z hlavních problémů jedné z nejbohatších zemí Jižní Ameriky. Zatímco rezidenční čtvrtě jako Las Condes, La Reina a Vitacura nabízejí kolemjdoucím pohled na oplocené a do posledního detailu zabezpečené vily, ze kterých čísi na kilometry daleko bohatství a luxus, čtvrtím jako La Legua nebo Lo Espejo se v noci vyhýbá i policie. A přestože ekonomika země vzkvétá, chudoba nemizí. Pod hranici chudoby stále žije celých patnáct procent obyvatel Chile.

Oproti hlavnímu městu je čilský venkov klidnější a přívětivější. Ačkoliv s turistikou nešpanělsky mluvících turistů se v některých částech Chile moc nepočítá, rozhodně stojí za to překonat jazykovou, organizační či jinou bariéru. A pak se začnou dít věci. Chile má tolik tváří, že ani po měsíci cestování nemáte jasno v tom, jak Chile popsat. Koneckonců, čím více míst navštívíte, tím víc si uvědomíte, že Chile jednoduše popsat nejde. Zasněžené vrcholky And, přímořská letoviska, osamocené pláže, řeky, průzračná jezera, namodralé ledovce, rozžhavená poušť, termální prameny, solná jezera. V zemi vína a grilování krav naleznete vše.

Doprava – lepší než u nás?

Stejně jako je Chile rozdílné ve svých krásách přírody a špinavosti hlavního města, liší se i doprava v Santiagu od dopravy spojující sever, střed a jih Chile. Doprava v hlavním městě může být pro nezkušeného Evropana velkým šokem. Žádné jízdní řády, rozhrkané autobusy jedoucí šílenou rychlosti, metro přecpané tak, že se nedá dýchat. Pokud není člověk místní, tak se dost těžko zorientuje v tarifních a jízdních podmínkách – je potřeba koupit jízdní kartu BIP!, kterou lze nabít na libovolnou částku. Měsíční či roční jízdenky tu nefunguji, platí se za každou jednotlivou jízdu, přičemž cena se mění podle denní doby, dopravního prostředku a počtu přestupů.

Oproti tomu dálkové spoje často vysoce předčí evropské standardy. Autobusy jsou pohodlnější, levnější a některé linky nabízí i lepší servis – nejen občerstvení na palubě a sledováni filmů, ale také přikrývky a polštáře. V případě, že se cestující neostýchá zaplatit zhruba dvojnásobek standardní ceny, může cestovat nejluxusnějšími autobusy, které jsem v Evropě nikdy neviděla – tzv. Cama bus (neboli postelový autobus). Stačí je sklopit do vertikální polohy a ocitnete se v opravdové posteli.

S vlakem v Chile nepočítejte. V zemi se nachází pouze několik málo železničních spojení, jejichž využívání navíc komplikují dva důležité faktory: vysoká cena jízdenek, způsobená absencí konkurence a umístění těchto spojů stovky kilometrů od hlavního města.

Naopak letecká doprava je v Chile oblíbená a hojně využívaná a díky tomu se letiště nachází prakticky v každém větším městě. Letecká či lodní doprava je taky jedinou možností, pokud chcete navštívit tajuplné Velikonoční ostrovy či ledovcové království na samotném jihu.