Jaderná elektrárna Kudankulam

Ale znamená to, že zde přes den je něco přes 30°C a　přes noc něco pod 30. Během tříhodinové cesty z letiště do hotelu jsem se omlouval českým řidičům a dálnici D1, že jsem o nich špatně mluvil. Místním řidičům zcela chybí pud sebezáchovy. Chaos je všeobjímající. Všichni naprosto bez ohledu na okolní podmínky předjíždí, odbočují, zastavují, otáčí se. Přestože byla noc, část vozidel nesvítila vůbec, zbytek svítil dálkovými světly. Na motorkách jsou vidět čtyřčlenné rodiny, helmy a zpětná zrcátka jsou spíše výjimkou. Jezdí se vlevo, nicméně řidiči si občas zkracují cestu protisměrem, a to i na přivaděčích.
Až za ranního světla jsme sjeli ze silnice a odbočili do areálu odděleného bránou do městečka Anuvijay. Rázem jsme se ocitli v jako v　jiném světě. Silnice nová, obrubníky natřené, trávníky zavlažované a posekané, okolí upravené, palmy, park, jako vjezd do ráje.

Když se začala stavět nová elektrárna Kudankulam, bylo vybudováno toto městečko. Nejdříve pro ruské specialisty a stavitele, které časem nahradili pracovníci jaderné elektrárny. Areál je obehnán zdí, je hlídaný armádou a zde se nacházel hotel, kde jsme měli strávit následující téměř 3 týdny.

Za　zmínku rozhodně stojí indické jídlo. Na　hotelu jsme si s　personálem každé jídlo hráli takovou hru. Na　otázku „Is it spicy?“ místní personál odpovídá: „No, it is not spicy“. Pokud Ind připustí, že by to trochu kořeněné mohlo být, pak pro většinu Evropanů je to za　hranou poživatelnosti.

V　Indii je velmi zřetelný respekt k autoritám. Management na elektrárně požívá takřka absolutní poslušnosti svých podřízených. Podobné autority požívají západní cizozemci. Nezjistil jsem, jaká část z toho je pozůstatek kolonialismu a jaká část je podezření, že západní cizozemec je nesmírně bohatý.

Cesta mikrobusem každé ráno z jaderného městečka do elektrárny trvá 20 minut hrůzy. Až po vjezd na elektrárnu, do světa relativního klidu a　pořádku.

Jaderná elektrárna Kudankulam má dva bloky VVER 1000 v provozu a čtyři bloky v přípravě. Mateřská společnost NPCIL vlastněná státem provozuje 22 jaderných bloků (6 780 MW), čtyři bloky staví (3 800 MW).

Jakkoliv mimo elektrárnu většina lidí vypadá opravdu chudobně, do elektrárny probudí dobře oblečení a upravení lidé. Technici elektrárny až po ředitele zpravidla nosí tmavé kalhoty a firemní košile s decentním modrým proužkem. Pracovní týden je šestidenní, včetně soboty, pracovní doba je zhruba šestihodinová. Člověk vše musí posuzovat v kontextu okolí. Pokud by se snažil nasadit hned měřítko nejlepší světové praxe, okamžitý neúspěch by byl zcela jistý. To se dá demonstrovat na následujícím příkladu: Všechny jaderné elektrárny se snaží zabránit vzniku cizích předmětů do svých parovodních okruhů, protože ty už způsobily řadu událostí s přesahem do jaderné bezpečnosti. Pokud však během odstávky na dělící rovině otevřené turbíny sedí opice (to není vtip), která trhá kusy izolace z boku turbíny a hází ji dovnitř, pak je třeba měřítka dočasně změnit. Elektrárna nepatří k nejhezčím a uklizenějším na světě, ale v porovnání s nejbližším okolím je to o　mnoho řádů výše. Je relativně mladá, až se podaří vychytat dětské nemoci, zcela jistě zahájí cestu k jaderné dokonalosti.

text a foto: Petr Langášek