Helena Průžová: Česká pravopisná pravidla jsou všechno jiné než jednoduchá

Mám ráda návštěvy a obzvlášť ty, se kterými si můžete povídat opravdu o čemkoliv. Helena Průžová je jednou z nich. Usměvavá paní učitelka, plná energie, kterou čerpá ze svých dvou dětí.

 

Začneme pěkně od začátku. Jak ses dostala k češtině, kde jsi studovala a co tě na našem jazyku tak baví?

Nestudovala jsem jenom češtinu, ale také němčinu.  Popravdě jsem neměla úplně jasno v tom, co chci studovat, ale věděla jsem, že se to bude týkat jazykovědy. Protože ta mě opravdu zajímá už od základní školy, ale nevěděla jsem, zda to bude bohemistika, slavistika nebo germanistika. Nakonec jsem se rozhodla pro češtinu a němčinu. Bylo to určitě správné rozhodnutí, protože tato kombinace nabízí nejen řadu oblastí, kterým se můžu věnovat, ale i praktické uplatnění. Studovala jsem na filozofické fakultě v Olomouci.

Kde teď po mateřské dovolené učíš?

Postupně se vracím zpátky na Katolické gymnázium v Třebíči. Naštěstí jsem si mohla práci uspořádat tak, abych mohla částečně pracovat i během mateřské dovolené. Předtím jsem tam učila osm let.

Říká se, že pro cizince je čeština velmi těžký jazyk. Je to tím, že má mnoho rodů a pádů?

Myslím, že jsi to přesně vystihla. Čeština je ohebný jazyk, latinsky flexivní. To znamená, že je založený na ohýbání – skloňování nebo časování pomocí koncovek. Dost často tam dochází k různým změnám samohlásek i souhlásek. To, jak je čeština náročná, vidíme nejen na cizincích, ale i na malých dětech, když říkají např. „já jsem pošel“ nebo „sestřička mě zbouchne“. Podobné „perly“ slyším od svých dětí každý den a velmi se tím bavím.

Ve kterých gramatických či pravopisných jevech se nejvíce chybuje?

Někomu dělá problém shoda podmětu s přísudkem; většinou jde o chyby ze základní školy, které se nepodařilo odstranit. Slečny tedy píšou třeba „holky někam šli“, a naopak mladí muži píšou o tom, jak šli někam s kamarády, a použijí „my jsme šly“. Takže měkké a tvrdé i, a to i v koncovkách, vyjmenovaných slovech. Nebo ji a jí, mě a mně, s a z. Někdy si lidé nejsou jisti ve velkých písmenech. Interpunkci už v současnosti nezvládá bezchybně téměř nikdo.

Je tedy normální, že se při psaní rozhodujeme podle toho, jak to slovo vypadá?

Je to normální, a dokonce se přiznám, že to tak také někdy dělám. Obzvlášť když vidím nějaké slovo hodněkrát napsané špatně. Potom se musím ujistit podle internetové příručky, že je to opravdu správně. Myslím si, že je mnohem lepší, když si při psaní některé jevy ověřujeme, než když je nám úplně jedno, jak píšeme.

Žijeme v době sociálních sítí a neformálních komunikačních nástrojů, jako je messenger, skype. Lidé zde často vynechávají interpunkci a neřeší malá či velká písmena. Jak se tato zvyklost promítá do českého pravopisu?

Je to hodně znát. Myslím si, že česká pravopisná pravidla jsou všechno jiné než jednoduchá (smích). Když jsme vyrůstali my, setkávali jsme se s knihami a texty, které byly napsány vždy správně. A přesto je i pro naši generaci čeština náročná.  Když to porovnáme se současnou dobou, žáci se zejména na druhém stupni setkávají s mnoha texty, které jsou napsány chybně. Kvůli rychlosti, pohodlnosti i nedostatečným znalostem začnou psát s chybami a nedbale a samozřejmě se to promítne do jejich dalšího projevu, tím jsem si jistá. Přitom zejména druhý stupeň základní školy je velmi podstatným obdobím pro to, zda budeme ovládat pravopisná pravidla, nebo ne, protože na střední škole se toho už moc zachránit nedá.

Jací jsou dnešní studenti, co se týče předmětu český jazyk?

Nechci paušalizovat a říct, že by současné děti a studenti byli nějak horší. Myslím si, že plno věcí umí i lépe, než jsme uměli my.  Jsou komunikativnější, umí se lépe prezentovat, umí lépe cizí jazyky. Mohou vyjet do zahraničí. Zjistila jsem ale, že ani ti nejlepší studenti nejsou „bezchybní.“ Takoví, kteří napíší slohovou práci bez chyb, už prakticky nejsou.

Která slova, převzatá z němčiny a angličtiny, zaplevelují český jazyk?

Dříve se hodně přejímalo z němčiny.  Je zajímavé, že u části slov došlo ke stylistickému posunu. To znamená, že ta slova jsou vnímána jako nespisovná, nebo až pejorativní. Například ksicht, kšeft, aušus, kvalt, těch případů je opravdu hodně. V současné době se samozřejmě nejvíc projevuje vliv angličtiny. V některých profesích lidé mluví napůl česky a napůl anglicky, zejména v obchodní sféře, na univerzitách, v oblasti moderních technologií či sociálních sítí. Záleží na konkrétním mluvčím a na situaci. Osobně z těchto slov nejsem moc nadšená. Ale pokud jsou to slova, která jsou pro češtinu nezbytná, jako například „software“, nemá smysl vymýšlet nějaká jiná pojmenování. Co mi ale vadí výrazněji, jsou větné vazby převzaté z angličtiny. Například „mějte hezký večer“ nebo „ je to o něčem“ místo přesnějšího českého vyjádření.

Proč sis vybrala Katolické gymnázium?

Myslím si, že dost často v životě rozhodují náhody. A právě taková náhoda rozhodla o tom, že učím na Katolickém gymnáziu. Byla jsem ve čtvrtém ročníku na vysoké škole a chystala jsem se na stipendium do Polska.  Najednou jsem viděla na nástěnce, že Katolické gymnázium Třebíč hledá učitele, tak jsem se přihlásila. Po přijímacím pohovoru jsem si myslela, že to asi nevyšlo, protože se mi nikdo neozýval. Odjela jsem tedy do Polska a potom jsem náhodou zjistila, že jsem byla přijata. Změnila jsem plány a i s odstupem času jsem ráda, že to tak bylo.

Jak jde dohromady jazykověda a stáž v jaderné elektrárně?

Ještě na střední škole jsem jezdila na debatní soutěže a jedno z témat se týkalo jaderné energetiky. Dostali jsme možnost se zúčastnit stáže v Dukovanech. Museli jsme projít náročným výběrem i psychotesty. Pro mě to byla velmi zajímavá zkušenost. Nejdřív jsme museli předvést naše komunikační schopnosti a v dalším kole nás čekaly již zmíněné psychotesty, které měly prokázat, zda jsme způsobilí k práci v elektrárně. Dodnes si pamatuji, jak jsme se v sedmnácti letech smáli otázkám typu „Vzrušuje vás oheň?“. Celá stáž pro mě tenkrát byla velmi zajímavá, protože jsem se mohla zblízka seznámit s tím, jak elektrárna funguje. Přiznávám, že fyzika ve škole mě moc nebavila, ale když jsem ji viděla v praxi, tak to bylo hodně zajímavé.

Kdy se naposledy měnila pravidla českého pravopisu? Proč se mění vyjmenovaná slova?

Naposledy se měnila pravidla v roce 1993. Jednalo se o psaní velkých a malých písmen, psaní cizích slov, kde se třeba povolovalo více možností. Oficiální stanovisko je takové, že se pravidla od té doby neměnila. Určité mírné změny ale vidím.  Jdou spíše tím směrem, že se povoluje více variant. Vyjmenovaná slova se v zásadě nemění, spíše se v učebnicích mohou projevovat odlišnosti v jejich výběru nebo při volbě výukových postupů.

Kde hledat pomoc, když si nejsme jisti pravopisem?

Určitě doporučuji prolistovat knihu Pravidla českého pravopisu a přečíst si i ty úvodní pasáže. Velkou pomocí pro všechny je Internetová jazyková příručka na stránkách Ústavu pro jazyk český www.ujc.cas.cz, kde si můžete vyhledat nejen konkrétní slova včetně kompletního časování a skloňování, ale i všechny pravopisné jevy. Můžu uklidnit čtenáře, že já tam vyhledávám každý týden.

Na začátku ses bála rozhovoru, už je to teď na konci lepší?

Určitě je to lepší. Vzpomněla jsem si totiž na začátku na jeden rozhovor v tištěné Mladé frontě s někdejší  ministryní kultury Alenou Hanákovou. Rozhovor vedla Barbora Tachecí a zapsala ho přesně tak, jak paní Hanáková mluvila. Včetně všech výplňkových slov i pasáží, ze kterých bylo jasné, že ministryně příliš nerozumí tomu, o čem mluví. O to víc používala obecné výrazy typu procesy.  A právě těmi „procesy“ se paní Hanáková „proslavila“. Text jsem si vystřihla z novin, je pro mě mementem a ukázkou toho, jak by veřejné projevy rozhodně vypadat neměly. Z našeho rozhovoru ale takový pocit nemám (smích).

Šárka Vostálová

foto: archiv H. Průžová