Jak se liší práce v jednotlivých zahraničních redakcích? Pracujete i na společných projektech? 

V jednotlivých zahraničních redakcích je atmosféra a i náplň práce velmi odlišná. Například v anglické redakci jsou hodně dynamičtí a ctižádostiví získávat lidi, kteří mluví jejich mateřským jazykem. To je docela jednoduché, protože anglicky dnes mluví naprostá většina lidí. Zatímco jiné redakce musí rozhovor s premiérem překládat z češtiny, anglická redakce by se snažila jej dostat přímo na drát a udělat rozhovor v angličtině. Pro anglické publikum je to samozřejmě atraktivnější. Francouzská redakce se zase hodně orientuje na český film. Každá redakce má jinou mentalitu, jinou dynamiku, jiné lidi, což se odráží v každodenní práci.

 

Jak vypadá váš den zahraničního zpravodaje v Rádiu Praha?

Můj pracovní den začíná poradou v devět hodin. Tím, že šéfuji redakcím všech cizojazyčných oddělení, se setkávám, kromě naší německé, s vedoucími ruské, francouzské, španělské, anglické a i české redakce. Všichni navrhují témata pro ten určitý den a vzájemně se inspirují. Já celou poradu koordinuji, někdy jisté nápady komentuji a jindy navrhuji vlastní příspěvky. Dnes už jich bohužel moc nemám, ale když, tak jen pro německou redakci. Napsat příspěvek třeba ve francouzštině bych si netroufl. Taky reprezentuji naši zahraniční sekci vůči vedení Českého rozhlasu. Protože je to velký živel, musí se koordinovat. Konají se porady, programové rady, musím psát reporty, vyplňovat tabulky a určovat programové priority. Bohužel jsem trochu zmizel v administrativě a managementu, ale na druhou stranu je zajímavé sledovat dění v tak velké instituci jako je veřejnoprávní rozhlas. A to, že to mohu dělat ausgerechnet v Praze, je úžasné.

Když jste byl ještě aktivním novinářem, jakým tématům jste se nejčastěji věnoval a co vás na práci nejvíce bavilo?

 

Tím, že mě už do dětství zajímala politika, tak jsem zpracovával hlavně s ní související témata. Podrobněji jsem se věnoval evropským a bilaterálním vztahům. Česká republika má jen čtyři sousední země, z toho se ve dvou mluví Německy a tak jsou bilaterální otázky velmi časté. To byla věc, která mě nejvíce zajímala.

Na vysoké škole jste se věnoval i oborům jako je film a divadlo. Proč jste se nakonec rozhodl pro práci v médiích?

Už od samého začátku jsem měl v plánu studovat komunikační vědu, Publizistik und Kommunikationswissenschaft, ale tehdy člověk potřeboval chtě nechtě nějaký vedlejší obor. Divadelní věda se vyučovala v rámci fakulty na ústavu pro filmové, divadelní a mediální vědy, takže to byla ideální kombinace. Vždy jsem byl tedy rozhodnut věnovat se mediální činnosti. Film a divadlo bylo vedlejším produktem, který se s tímto oborem dal hezky kombinovat.

Své studium jste absolvoval ve Vídni. Poté jste se rozhodl pro práci v Praze. Co vás k tomu vedlo?

Po pádu železné opony, kdy se nám otevřel svět, jsem chtěl navštívit země, které nám do té doby byly uzavřené. To, že jsem si vybral Českou republiku, byla víceméně náhoda. Čeština mi však byla vždy blízká, už proto, že polovina Vídeňáků má české předky nebo alespoň česká příjmení. Navíc žil v Praze i můj dobrý kamarád, což k tomu rozhodnutí hodně přispělo.

Jaké pro vás bylo přestěhovat se z Vídně do Prahy?

Nikdy jsem neměl dojem, že jsem se ze dne na den přestěhoval. První tři měsíce jsem měl možnost přenocovat u kamaráda ze školy, který už v Praze tehdy žil. Když jsem k němu poprvé jel s vědomím, že u něj zůstanu, měl jsem jen jeden malý kufr a dvě igelitky. Byl jsem bez peněž, bez práce, bez vlastního bydlení. Začátek byl docela těžký, hledání práce i bydlení šlo velmi pomalu. Nakonec to dopadlo tak, že se moje vídeňská a pražská domácnost paralelně rozrůstaly a v současnosti mám díky tomu domácnosti dvě.

Mnoho cizinců má na začátku problém s učením češtiny. Jak jste se s ní vypořádával vy?

Češtinu jsem se začal učit už ve Vídni v roce 1994, to mi bylo 26 let. Měl jsem štěstí na dobrého kantora a určitou roli hraje i fakt, že mi to šlo. Nebyla to totiž žádná povinnost, jen můj koníček. Cítil jsem potřebu naučit se další jazyk a dozvědět se co nejvíc o zemích, které se po pádu železné opony otevřely. Když jsem přijel do Prahy, tak už jsem tedy česky docela dobře uměl. Samozřejmě jsem měl jisté rezervy, třeba co se týče telefonování. To nebyla žádná sranda.

Je něco, co vám na práci v Rádiu Praha vadí?

Na co si mohu stěžova,t jsou pouze věci provozního rázu. Občas práce taky zasahuje do osobního života, když jsou třeba volby a vy musíte sedět v rádiu, místo abyste se radši doma natáhli. Taky to věčné pendlování mezi Vídní, kde mám druhou domácnost, druhý život a partnerku, a Prahou je občas otrava.

 

Plánujete se proto v budoucnu usadit jen v jedné zemi, ať už v Rakousku nebo v České republice?

Těžko říct, momentálně nic takového neplánuji, ale kdyby se to jednou podařilo, budu rád. Okolnosti jsou ale v současnosti takové, že to musí být. Pendlování sem a tam je samozřejmě nuda, ale zatím plány přestěhovat se natrvalo nemám. Dokonce si myslím, že by mi na tom něco chybělo. Dost často říkám lidem, že jsem doma v obou městech. Záleží ale na náladě (smích). To střídání a diferenci mám rád. Kdybych se měl ale jednou rozhodovat, zřejmě budu volit podle aktuální politické situace.

Monika Bukáčková