„Forrest Gump“ z JE Dukovany

Štěpáne, jaké bylo tvoje letošní léto?
Letošní léto bylo pro mě hodně monotónní. Protože jsem kvůli nedostatku času odložil cyklistickou i plaveckou výzvu na příští rok, tak mně zůstalo jen běhání. Od posledního týdnu v červnu, kdy jsem byl na kurzu v Brně, jsem průměrně každý druhý den běhal trasy kolem 40 km. Hned na začátku letních prázdnin mi začala dovolená, kterou jsem strávil na Slovensku, kde jsem každý den běhal po národních parcích Vysoké Tatry, Nízké Tatry, Slovenský ráj a v Polsku po národním parku Pieniny. Po návratu mě opět čekala práce, ze které každý den běhám 30 km zpátky domů. K tomu jsem si na konci poslední směny přidal třikrát po sobě 100  km dlouhou trať vedoucí z Moravského Krumlova údolím řeky Rokytné, Oslavy nebo Jihlavy. Protože jsem všechny tyto dlouhé běhy natáčel a pořizoval při nich fotky, většinou jsem celý druhý den strávil zpracováváním těchto záznamů a psaním článku. Až teprve v polovině srpna jsem se trochu zastavil.

Mohl by ses ohlédnout za svým extrémním výkonem na jaře – přeběh Česka a Slovenska? Jak to s odstupem času hodnotíš a kdy byla ta nejtěžší chvíle, kterou jsi zažil?
Ačkoli už jsou to prakticky čtyři měsíce, co jsem za deset dnů přeběhl non-stop celé Slovensko i Česko z východu na západ, tak se můj pohled na tento výkon nijak nezměnil. Jako nejtěžší chvíle považuji první dvě noci, kdy mírně mrzlo a já jsem byl přehřátý a spálený z celodenního běhu na ostrém slunci. Tělo mě hořelo, a i když jsem byl strašně ospalý, tak jsem plánovanou hodinu a půl skoro vůbec nespal. Měl jsem na sobě oblečení do silných mrazů, a i přesto mně byla strašná zima při teplotách kolem nuly. Od třetího dne si tělo zvyklo a už to bylo výrazně lepší. Pak už jsem zažíval jen krátkodobé krize, které vždy po pár hodinách odezněly. Šestou noc, když jsem běžel z Brna do Třebíče, jsem se zastavil v Jaderné elektrárně Dukovany, kde pracuji jako hasič. Tam mi připravili občerstvení a sprchu, ale také novináře, a ačkoli bylo po půlnoci, tak i překvapivě i velkou skupinu lidí. Po přivítání si se mnou všichni povídali a po občerstvení mě pak doprovodili nad ránem až do Dalešic. Byla to jedna z nejpříjemnějších zastávek na celé trase.

Co tě čeká v následujícím období?
Budou to dva opravdu těžké závody. Ten nejnáročnější závod mě čeká na konci září v Řecku, kde poběžím 246 km dlouhý Spartathlon z Athén do Sparty. Jedná se o nejznámější ultramaraton na světě, na který jsem se musel předem kvalifikovat a pak ještě projít losováním. Nelehký závod mě čeká v prosinci, kdy se v okolí Prahy poběží Pražská stovka. Tento závod je unikátní tím, že každý rok je naprosto jiná trať, která vede terénem a její délka se pohybuje od 100 do 199 km. Takže do poslední chvíle nikdo neví, co si na nás organizátor Olaf Čihák zase přichystal a jestli třeba nenapadne den před závodem metr sněhu.
Tak mi držte palce, abych to zvládl se ctí.

Palce ti budeme držet nejen všichni z elektrárny, ale jistě i mnozí čtenáři Zpravodaje.
Tak, ať ti to nejen běhá...

Jana Štefánková