Elektrárna je každý den jiná, říká fotograf Luboš Pavlíček

Devatenáct let fotíte elektrárnu ze všech stran a úhlů. Jak se za tu dobu změnila?

Na první pohled se elektrárna moc nezměnila. Co se však změnilo, jsou lidé.  Někteří tu stále pracují, jiní už odešli. Ale dodnes si vzpomínám, jak jsem sem přišel poprvé  - bál jsem vstupního turniketu, aby mě tam nescvakl.

Jaké to je fotit jadernou elektrárnu?

Elektrárna je úžasná. Určitě jste si toho všimli, když projíždíte kolem ní. Každý je trochu jiná. Jednou je v oparu, jednou ve slunci, jindy zase při západu slunce. Pořád je jiná. Vždycky ji vyfotím. Až dneska, když jsem jel před dvanáctou do elektrárny, tak nebyla moc vidět. Teprve až jsem byl blízko.

Existuje nějaký koutek, který nemáte vyfocený?

Ale ano, je jich ještě hodně. Většina fotek turbíny je stále z té jedné turbíny. Když se dělá odstávka, tak nás jednou za dva, tři roky pustí výjimečně do míst, kam se opravdu běžně nechodí. Jsou to místa, kam se veřejnost nedostane, často ani zaměstnanci. Velmi zajímavé jsou místnosti, kam se svádí použitá voda. Je tam absolutní echo. Když tam něco řeknete, tak ten odraz slyšíte ještě minutu. Je to velké skoro jako fotbalový stadion a také dobře schované.

Jaký je to pocit dívat se na své fotografie elektrárny, které mapují třicet let provozu?

Vždycky je to o výběru. Mám tu šest svých fotek.  Kdybych to vybíral já, asi bych zvolil jiné. Ale není to špatný pocit (smích).