Došková chalupa stojí v Petrovicích už sto padesát let

Obec Petrovice koupila chalupu od dědiců p. Bryma na konci roku 2011. Starostka Irena Závišková nás vřele uvítala mezi dveřmi a nadšeně nám vyprávěla, co vše se skrývá v chaloupce pod slaměnou střechou.

Nacházíme se v krásné doškové chalupě. Zajímá mě historie a jak se vám z ní podařilo udělat atraktivní místo pro výlety.

Správný název naší velké kulturní památky je venkovská usedlost s doškovou střechou. Stáří chalupy je 150 let. Obec Petrovice ji koupila z dědictví od původního majitele v roce 2011. Už tehdy jsme si řekli, že zde vybudujeme místní mini muzeum. To se nám podařilo a chalupa prošla celkovou rekonstrukcí na podzim roku 2014. To co tady vidíte, jsou z 99 % dary od občanů. Jak místních, tak z celé vlasti. Za to jsme strašně moc rádi, že lidé slyšeli na výzvu a opravdu nám věnovali takové krásné kousky.

Dnes se staví domy z moderních materiálů. Před sto padesáti lety se stavělo z toho, co bylo po ruce. Hlína, sláma. Jak se tyto chalupy dnes udržují?

Stavebním materiálem naší chalupy jsou hliněné cihly, tzv. vepřovice, které si lidé samozřejmě vyráběli sami. Střecha je krytá slaměnými došky. Je to žitná sláma a každoročně ji spravuje pan František Pavlica, který je doškař. Kuny a kočky nám tam občas udělají díry a sem tam mírně zatéká. Životnost té střechy je dvacet až pětadvacet let. Naposledy se měnila v roce 2004, to bylo za života bývalého majitele. Už tenkrát to stálo přes tři sta tisíc korun.

To, co zde vidíme, uspořádání místností a vybavení odpovídá původnímu stavu?

Ne, nám se právě nepodařilo dochovat fotografie, jak to tady tenkrát vypadalo. Poslední co máme jsou fotky z roku 2011, kdy jsme si to sem šli celé zastupitelstvo prohlédnout.

Máte tady spoustu krásných věcí, které se kdysi používaly pro každodenní potřebu. Můžete vypíchnout nějakou zajímavost?

Určitě máselnice na stloukání másla. Vyrábíme s ní máslo s dětmi. Unikátní je také police v kuchyni, to je jeden z nejstarších předmětů, co tady máme. A ještě dětská postýlka. To jsou tři nejstarší předměty, které tu najdeme. Když nám lidé nosili různé předměty, které měli doma a na půdách, bylo vidět, že k nim mají citový vztah. Moc nás to hřálo u srdce. Darovali nám něco, k čemu se vážou jejich vzpomínky. Občas byla i slza v oku.

Chalupa je ideálním místem pro výuku. Jezdí za vámi školy a rodiny s dětmi?

Máme tu školní pořady a vždy když zahajujeme sezónu, přelom dubna a května, tak ten první den se snažíme něčím ozvláštnit. Letos to vyšlo na 22. dubna a měli jsme tady pozvané malérečky, které ukazovaly,  jak se zdobí vajíčka. Háčkovalo se tu, byl tu sedlář, paní točila na kruhu, takže i hrnčířství. Děti si zdobily perníčky. Vždy se tedy snažíme o doprovodný program, i když letos nám počasí moc nepřálo. Přesto přišlo dost lidí a za to jsme moc rádi.

Připravujete tedy speciální programy pro školy?

Začala je dělat jedna studentka v rámci své bakalářské práce. Oslovila nás a my jsme jí byli maximálně nápomocni. A na tu její tradici jsme navázali. Letos už jsme tu měli pátý školní pořad. Vždy tu dětem z mateřských a základních škol ukazujeme to, k čemu se dnes už běžně nedostanou. Nejsme takové muzeum, kde chodíte za provázkem. Na spoustu věcí si zde můžete sáhnout a vyzkoušet si je v praxi.

To mě zajímá. Co si u vás můžeme vyzkoušet?

Třeba právě to stloukání másla, réblování kukuřice, prali jsme v neckách na valše a cvrnkali kuličky. V kuchyňce pečeme jidáše, vanilkové rohlíčky. Krmíme dobytek, vždy tady máme i nějaká zvířátka. Dokonce i cihle z vepřovice jsme tu vyráběli. Máme tu i ševcovské řemeslo, které je tu na památku tehdejšího majitele za první republiky, Jan Kolesa.

Není tu malý prostor na všechny tyto aktivity?

Není (smích). My si to pěkně rozdělíme na pět až šest stanovišť. V kuchyňce, na dvorku, ve sklepě. Na začátek si něco povíme a potom se rozdělíme právě na ty stanoviště. Máme na to časový limit, podle odjezdu autobusu. Děti si tedy obejdou všechna stanoviště. Zazvoníme na zvonek a vědí, že bude střídání.

Podařilo se vám stlouct máslo?

Ano, vždy. Děti to moc baví. Potom si ho namažou na chleba a paní učitelky koukají, že najednou jedí i chleba s máslem, který by ve školce třeba vůbec nejedly. I to je jeden z popudů, proč to takto děláme. Protože chceme, aby si lidé vážili  lidského faktoru, té práce, která za vším je. Teď je to tak, že jdete do obchodu a vše si koupíte. Dřív to tak ale nebylo.

Ptala se: Eva Fruhwirtová