Dělejte vše proto, že vás to baví, říká kadeřnice Táňa Klevetová

„Mladým holkám bych poradila, to co platí na všechny odvětví. Nedělejte to proto, abyste byly úspěšné, dělejte to proto, že vás to baví. A když vás to bude bavit, tak to přijde samo,“ říká kadeřnice původem z Třebíče.

 

Táňo, odkud vlastně pocházíš a co jsi vystudovala za školu?

Pocházím z Třebíče. Studovala jsem soukromé učiliště, obor kadeřnice. V té době byla kadeřnice takové prominentní místo a učiliště bylo jenom v Brně. Pan Vostrý v Třebíči se rozhodl otevřít učiliště kadeřnice, otevřel jeden jediný ročník a to byl právě ten můj.

Slyšela jsem, že ti dělala tvoje vlastní babička ve škole mistrovou?

Když se tento ročník otevíral, tak zjistili, že nemají nikoho, kdo by vyučoval praxi, tak pan Karel Neubert, který tam v té době dělal zástupce ředitele, oslovil moji babičku a ta nás provázela celým začátkem a tím basicem co kadeřnice dělají. Babička Milada Hlaváčová je mimochodem jedna z nejznámějších kadeřnic v Třebíči, letos jí bude 85 a stále češe a stříhá, nejen svoji vlastní rodinu.

Co následovala po škole? Chtěla jsi jít dál studovat, nebo jít hned do práce?

Po závěrečných zkouškách jsem byla dva roky v Třebíči, pracovala jsem na Karlově náměstí. Chtěla jsem být stále lepší a lepší, jezdila jsem na kurzy do Prahy. Tak nějak jsem doufala, že v Praze zůstanu a opravdu to vyšlo a pozvali si mě na konkurz a v devatenácti letech jsem odešla pracovat pro Wellu.

Zůstala jsi tedy v Praze, proč zrovna Praha?

Dva a půl roku jsem pracovala pro Wellu a pak jsem šla do několika salónů a vybrala jsem si salon Dan, kde jsem zůstala něco málo přes dva roky. Jak už jsem zmínila svoji babičku, tak ta pořádala každý rok výlety do Prahy pro celou rodinu. Bylo mi asi pět let a já říkala, tady jednou budu bydlet.

 Co následovalo po Praze?

Moje hladovost věci umět mě dostala až za hranice, chtěla jsem se naučit anglicky a zkusit to ve světě. Naskytla se mi šance a odjela jsem do Irska, kde jsem zůstala šest let.

Je to trochu odvážné, jet sama do Irska a neumět řeč, bylo to těžké?

Uměla jsem říct jednu větu „Hi, I'm Taťána and looking for a job,"  to bylo všechno. Začátky byly opravdu strašný, to už mi bylo 24 let a bála jsem se jít do obchodu.

Jak sis vydělávala peníze, opravdu jsi dělala hned kadeřnici?

Měla jsem štěstí, pracovala jsem pět měsíců v kadeřnictví, ale vůbec jsem někdy nevěděla, co po mě chtějí. Kvůli pracovnímu povolení jsem se vrátila na chvíli do České republiky. A po návratu do Irska jsem už nemohla sehnat žádnou práci. Obsluhovala jsem v indické restauraci půl roku. Nakonec jsem našla salon, kde jsem zůstala čtyři roky.

Jak fungují salony ve světě, je to stejné jako u nás?

To vůbec ne. Je to tam více propojené s obchodem. Lépe tam funguje vztah zaměstnavatel – zaměstnanec. Je tam dost přísné rozdělení, ten stříhá, ten barví a ten vaří jen kafe. Tím to promítají do vyššího levelu obchodu.

 Co následovala po Irsku? Nějaká další země?

Z peněz které jsem si tam vydělala, jsem začala cestovat. Vzala jsem třeba babičku do Říma. Nakonec jsem odjela na tři měsíce do Indie, kde jsem cvičila jógu. Tam jsem potkala expřítele Alexe a ten byl z Brazílie.

 Nech mě hádat, pak následovala Brazílie?

Ano. Jela jsem domů na Vánoce a pak jsem odletěla do Ria de Janeira na tři roky. Jezdila jsem domů jednou za rok, letenky byly příliš drahé a je to daleko.

Ted jsi delší dobu v Čechách, co tě táhlo domů?

Bylo mi smutno a také to byla souhra náhod. Potkala jsem svého nynějšího přítele Mirka, který byl také z Třebíče. A onemocněla mi sestra Katka. Nechtěla jsme být daleko od rodné Třebíče.

Kde jsi nakonec zakotvila?

Začala jsem školit pro salon Professional a měla jsme na starosti Čechy, Moravu a Slovensko. Tři roky jsem trávila v autě a školila produkty, střihy.