S Danou máme sraz v pyšelské hospodě. Místo není náhodné. Jsme spolužačky, na zdejší základní škole jsme spolu sedávaly v lavici u okna a trumfovaly se v matematice. Byla lepší. Ale jen o fous. Možná chybělo málo a dnes jsme si tu povídaly v obráceném gardu. Pyšely jsou malebné město, Dana tu – vedle své „jaderné“ profese – dělá místostarostku.

BĚHEM ROZHOVORU dostala pozvání na oslavu narozenin, hospodský s ní prohodil pár vět, pochválila místní dobrovolné hasiče, alias „dobráky“, kteří se za jekotu sirén právě sbíhali ze všech stran. Hořelo pole. Mimochodem, v kroužku „mladých požárníků“ jsme se obě jako děti učily rozvinout a svinout hadici…

Dano, nebudeme předstírat vykání, známe se půl století. Dodnes však netuším, co taková šéfka Státního úřadu pro jadernou bezpečnost dělá, jak vypadá tvůj pracovní den?

To není úplně jednoduché popsat, ale z padesáti procent je to rutinní práce státního úředníka, formuláře, hlášení, zkrátka papírování. Když máš na starost dvě stě lidí, máš dvě stě problémů, samozřejmě ne každý den. Mám kliku, že mí kolegové jsou fakt dobří a většinu problémů vyřeší sami. Potíž je, že byrokracie hrozivě narůstá. Brzy se dostaneme k zákonu profesora Parkinsona, kdy už to, co máš v pracovní náplni – a u nás je to dozírání, aby se jaderné technologie používaly, jak se sluší a patří, netvoří většinu tvé práce.

Nekontroluješ tedy pouze zdejší dvě jaderné elektrárny?

Kdepak. Kromě nich máme zhruba deset tisíc dalších kontrolovaných míst a osob. Například každý rentgen v zemi musí čas od času projít naší revizí. Dávky záření, k nimž se průměrný Čech dostane ve zdravotnictví, jsou mnohonásobně vyšší než ty, ke kterým se může dostat při provozu elektráren. Takže hlídáme jaderné elektrárny, vše ve zdravotnictví, od rentgenu až po zařízení v nukleární medicíně. Spoustu jaderných technologií máme i v průmyslu, v zemědělství, ve výzkumu, v archeologii, v restaurátorství… snad všude se člověk může setkat se zdroji záření, jež je třeba správně užívat.

Kontrolujete i obsluhující personál, zda není náhodou ozářený?

To také. Ale hlavně, zda umí s těmi přístroji a zařízeními nakládat.

Jak tě napadlo, že budeš dělat zrovna tohle?

Všechno v životě je svým způsobem náhoda. Jako dítě jsem chtěla být veterinářkou. Jenže pak mi asistentka jednoho veterináře ukázala, že ta práce není jen drbání zvířátek za ušima, ale občas si člověk musí prožít i jejich smrt. To bych nedala. A měla jsem spíš vlohy pro přírodní vědy, matematiku, fyziku, než na jazyky. Na základce mě motivoval náš společný učitel matematiky pan Paclík, jenž bohužel před čtyřmi roky zemřel. Jemu vděčím, jistě jako ty, za mnoho. Později na gymplu už bylo zřejmé, že to bude cosi s přírodními vědami nebo nějaký inženýrský obor – ale že zrovna „jaderka“ (jaderná fakulta ČVUT, pozn. red.), to byla náhoda.

Jsi vysoce postavená státní úřednice, pohybuješ se i v mezinárodním terénu. Pomohlo ti v kariéře, že nemáš rodinu?

To víš, že ano. S rodinou by bylo všechno složitější. Ale tak se mi život poskládal. Říkala jsem si, že kdyby přišlo dítě, bylo by to fajn, ale holt nepřišlo. Plán kvůli kariéře to rozhodně nebyl.

Na veřejnosti vystupuješ klidně a rozvážně. Je vůbec něco, co tě rozčilí?

Jasně že je. Když si partner v jakékoli kontroverzní diskusi řekne to své, pak hned přepne na autopilota a už neposlouchá, co říkají druzí. Setkávám se s tím čím dál častěji. A nejen ve své profesi, ale i na našem obecním zastupitelstvu, bohužel.

Právě na to jsem se chtěla zeptat: Jak tě vůbec napadlo, že budeš místostarostkou?

Ale mě to nenapadlo! V zastupitelstvu sedím už dvacet let. Roky jsme žili v bludu, že v Pyšelích místostarostu mít nemusíme. Dokud starosta může starostovat, tak co s nějakým zástupcem? Pak však opozice halasně požadovala, že místostarosta podle zákona být musí. Měli pravdu. Tak jsem se v roce 2010 pár týdnů po volbách stala místostarostkou já. Ale vše je v lidech a my máme výborného starostu, čili místostarosta je fakticky k ničemu. Řídím aspoň zasedání zastupitelstva, mám totiž silnější nervy na zvládání emocí a iracionality, jimž se na takové sešlosti nikdy nedá vyhnout.

Je to náročnější než hlídání jaderné bezpečnosti?

Svým způsobem ano. Hlídání jaderné bezpečnosti má přesné parametry a kritéria. Jenže i tady se člověk potkává s lidmi. A jakmile se potkáváš s lidmi, vždy narazíš na nějakou tu iracionalitu – jenže na voleném zastupitelstvu musíš víc krotit chuť říci někomu cosi ošklivého.

Obce si často stěžují, že z rozpočtu při rozdělování peněz dostávají málo. Je to tak?

Hodně se to zlepšilo, alespoň formálně. Ale vybrat daně tak, aby obce měly opravdu to, co mají ze zákona mít, je problém. My jsme letos v prvních čtyřech měsících od státu z daňových příjmů dostali jen 60, možná 70 procent, což je pro náš rozpočet pořádná rána.

Mluvila jsi o tom někdy s ministrem Babišem? Přece jen k němu vede ze státního úřadu kratší cesta než z pyšelského.

Snažím se to nedělat, tyhle dva úřady se nemají míchat. Starosta na mě občas zahlíží, že se u Babiše nesnažím intervenovat, ale to prostě musíš odseknout. Pravdou je, že někdy se setkáme, ale spíš vedeme společenskou konverzaci, než abych se s ním snažila obecní finance opravdu řešit. To prostě vysoký státní úředník nemůže dělat.

A nesnažil se tě Andrej Babiš jako známou osobnost zlákat do hnutí ANO?

Snažil. Pozval mě někdy v roce 2010 a zeptal se, zda bych za ANO kandidovala. S díky jsem odmítla, protože mám ráda svoji práci a státní úředník si nemůže s vysokou politikou „zadat“. Jedno nebo druhé, politická neutralita je pro úředníka kvalifikační předpoklad.

Jsi zvolená za Starosty a nezávislé. Bije ti politické srdce víc nalevo, nebo napravo?

Jsem rodinným původem typický sociálně demokratický volič. Tatínek byl topič, předválečný sociální demokrat, jemuž iluze zničil únor 1948. Maminka pracovala celý život na poště a i ona byla krátce po válce členkou socdem. Ale sociální demokracii už drahnou dobu nevolím, to říkám na rovinu. Mám dojem, že se za posledních dvacet let rétorika pravice a levice natolik pomíchaly, že už ty strany vlastně neodlišíš. Teď už volím podle lidí na kandidátkách. A kroužkuji.

Co je podle tebe největší problém obcí? Peníze?

Peníze jsou důležité, to ano. Avšak jako největší problém vidím neochotu lidí nést zodpovědnost.

Někdy se jim člověk ani nemůže divit. V posledních době čteme čím dál víc zpráv, že ten či onen starosta, radní či zastupitel byli policií z něčeho obviněni. Ty se nebojíš?

To se může stát vždycky, do toho s tím jdeš. Pro mě je důležité vědět, že u nás v obci nikdy nikdo nic neukradl. A jestli udělal chybu, a ta se vždy udělá, bylo to v dobré víře a v dobrém úmyslu. Budou-li chtít trestat zastupitele za chyby, které neudělali s cílem obohatit se anebo někoho poškodit, tak kde to, probůh, jsme?!

Vraťme se k jádru. V Česku je vybraných několik lokalit, kde by mohlo být úložiště jaderného odpadu. Představ si, hypoteticky, že by to měly být Pyšely. Jak bys argumentovala ve své dvojroli?

Lidi by to logicky nechtěli. A mají dobrý důvod. Ne že by úložiště bylo nebezpečné, ale zasahovalo by jim do života. Je to obrovská stavba, přijde spousta lidí, spousta náklaďáků, bude se tam vrtat, odstřelovat, prostředí se zkrátka změní, což nikdo nechce. Každý chceme žít, jak jsme zvyklí. A ač je to tvrdé, jakmile se najde vhodné místo, jež vyhovuje technickým parametrům, stát bude muset rozhodnout ve veřejném zájmu. To znamená chceš nechceš, bude to tady. Samozřejmě kompenzace jsou nutné.

Dokdy se má rozhodnout?

Ono to zas tak nespěchá. Až v roce 2065 se bude muset vysoce aktivní jaderný odpad jak z Temelína a Dukovan, tak i z pracovišť, o nichž jsme už mluvily, někam vozit. Čili někdy v roce 2050 už musí začít hornické práce.

Jak řeší kompenzace v zahraničí?

První budou ukládat odpad Finové, kteří úložiště dokončí někdy kolem roku 2020. Mají ovšem jednu výhodu: jejich elektrárny stojí na takovém geologickém podloží, že v jejich blízkosti se dá ukládat i odpad, a místní jsou s elektrárnami do jisté míry sžití. U nás je bohužel všech sedm vytipovaných lokalit v místech naprosto nedotčených průmyslem. O to to bude těžší.

Kdybys měla jako místostarostka obhájit, což je nyní horké téma, ubytování běženců. Zvládla bys to?

Jestli bych to byla schopná vysvětlit, nevím, ale zkusila bych to. Vždyť jsou to lidé jako my, kruci. O svém úspěchu ale s úspěchem pochybuju.

Předsedáš úřadu pro jadernou bezpečnost už šestnáctým rokem. Kdysi jsi řekla, že to je práce nanejvýš na pět, osm let. Jak to, že nejsi „vyhořelá“?

Já nevím, to musí posoudit jiní. Avšak pořád ještě zbývá řada věcí, jež bych ráda dotáhla do konce. Třeba nový atomový zákon. Ale pozor, máme služební zákon a na mé místo se musí vypsat výběrové řízení. No a já si zase musím rozmyslet, jestli se přihlásím, nebo ne. Ještě netuším. Mohl by to být dobrý moment, jak říci, že to už stačilo. Nevím, zda budu po šestnácti letech chtít přesvědčovat nějakou komisi, zda se pro tu práci hodím, nebo ne. To víš, hrdost.

Kdyby ses náhodou rozhodla, že skončíš...

… tak mi drží místo na mé fakultě. Nemám ráda manažerské poučky, nicméně jedna z nich říká, že se máš 15 let něco učit, pak to máš 20 let dělat a nakonec učit někoho jiného.

Máš nějakou nejoblíbenější jadernou elektrárnu?

Temelín! Když jsi přímo u toho, jak se spouští, tak to v tobě zanechá emoce. Ale obě naše elektrárny jsou dobré, byť Dukovany jsou o 15 let starší. Obě naprosto vyhovují a v bezpečnosti patří ke špičce. Pokud se o ně budeme starat jako doposud, tak problémy nehrozí.

Co teoreticky hrozí, když tu nemáme zemětřesení?

Že do nich přestaneme dávat potřebné peníze.

Hrozilo ti někdy ozáření?

Ano. A vůbec nesouviselo s jadernou elektrárnou. V roce 1996 přišla zpráva z Itálie, že ve vagónu se šrotem, který přijel z Česka, je zářič. Italové vagón poslali šupem zpátky a naměřené hodnoty byly opravdu hodně vysoké. Na přechodu v Horním Dvořišti jsme zjistili, že v těch čtyřiceti tunách šrotu je masívní zářič z ozařovače, jímž se sterilizuje koření a různé další potravinářské produkty. Museli jsme ho v tom šrotu najít, umístit do kontejneru a zlikvidovat. A to nebylo jednoduché. Byla to nejvážnější situace, do níž jsem se kdy dostala.

Ty jsi příznivcem jádra?

Jsem neutrální. Říkám, že není o nic rizikovější než jiné technologie, které běžně používáme. Pravděpodobnost, že se něco stane, je poměrně malá.

Končí éra jaderných elektráren? Rakousko je už dávno bez nich, v Německu od nich také ustupují.

Vždy je to jen politicko-ekonomické rozhodnutí. Není důvod vzdávat se jádra z technických důvodů. V Evropě jsou i státy, jež naopak na jádro hodlají dál spoléhat, třeba Francie. A co bude v budoucnosti? Máš snad křišťálovou kouli? Já tedy ne.

Jak se díváš na alternativní zdroje energie?

Každý ze zdrojů má své místo. Malým vesnickým komunitám obnovitelné zdroje dokážou zajistit slušnou energetickou bezpečnost. Rozhodně je tedy nezavrhuji, ale musí se používat zdravý selský rozum. To, co se tady povedlo se „solárama“, je děs a neštěstí. Pěstovat na poli místo pšenice solární panely je zvrhlost. Podobně jako nasadit všude kukuřici či řepku jen proto, že jsou na ně dotace.

Mají se u nás stavět další bloky jaderných elektráren?

My teď máme 35 % elektřiny z jádra, v roce 2040 by to mělo být mezi 45 až 50 %. Což je docela dost. Z uhlí máme stále 52 procent elektřiny. Možná za dvacet let pokryjeme čtvrtinu spotřeby z obnovitelných zdrojů, ale na uhlí zůstane pořád zhruba 30 procent elektřiny. Co s tím, když se uhlí s námi dřív nebo později rozloučí? Máš tři možnosti: buď ušetříme tolik energie, nebo ji dovezeme, ale to nevím odkud, anebo postavíme elektrárny na plyn či jádro. Je dobré tyto možnosti předestřít, ať lidi přemýšlejí.

Co si myslíš o prolomení územních limitů, když význam jádra poroste?

Lidem, kteří na uhlí bydlí, je třeba poctivě říci, že se jednou vytěží. Když se podíváš do historie, tak všechno, co člověku k něčemu bylo, použil. Nyní bych však na limity nesahala. Stát, jak jsem měla možnost vidět, nemá úplně jasno, k čemu se uhlí, jež je naše, má použít. Uhlí nepatří žádné těžařské společnosti, ty mají jen právo těžby. Stát dnes přesně neví, zda se uhlí levně spálí ve starých elektrárnách a proud se pak třeba vyveze. Nemám ráda vzletná pojmenování, ale to je opravdu vyvážení životního prostředí. Dokud stát nemá dobře rozmyšlené a ošetřené, aby těžaři prodali uhlí opravdu jen na účel, který ten stát považuje za prioritní, na limity bych nesahala.

* Ministr Mládek přece říká, že limity se musí, alespoň částečně prolomit kvůli teplárnám.

Když se podíváš na podkladové studie tepláren, tak zjistíš, že takovou nouzi nemají.

Viděla jsem několikrát tvé jméno v nominacích na ekologickou anticenu Ropák roku.

A pořád ji ne a ne dostat, pořád mě někdo trumfuje.

Čím škodíš životnímu prostředí?

Nemyslím, že škodím. Mezi některými aktivisty panuje představa, že když jsi státní dozor, tak jsi policajt, jenž stíhá zločince, kteří používají „zlé“ jádro. Jenže tak to není. Ten, kdo pracuje s jádrem, pracuje s rizikovou technologií a my mu jen nastavujeme pravidla a hlídáme, zda je dodržuje. Úřad se k nim nechová jako ke zločincům, nemáme to v popisu práce. Pro některé tím pádem neplníme svoji roli.

Máme tu teď takzvaný Islámský stát, je reálná obava, že se dostane Ms k plutoniu?

Získat zrovna plutonium a obohacený uran je hodně nesnadné. Spíš mají víc příležitostí dostat se hS k vysoce aktivnímu zdroji například ze zdravotnictví. To by byla špinavá bomba jak víno, kdyby se k němu někdo dostal.

A co by ta špinavá bomba mohla způsobit?

Špinavá bomba má spíš psychologický efekt, než že by přímo zabíjela. Protože špinavá bomba konvenční výbušninou rozmetá radioaktivní zdroj, takže naměříš kontaminaci a té se lidi bojí.

Dano, kdykoli zmíním tvé jméno, lidé si vzpomenou na slavný polibek od Miloše Zemana.

Hm, co se diví?! Spustit Temelín byl velký úspěch a premiér Zeman měl na tom velký podíl. Ten den se poprvé v Temelíně nastartovala štěpná reakce. Jasně že takový okamžik provázejí velké emoce. Měla jsem snad premiérovi dát za polibek facku?

Loni ti udělil medaili Za zásluhy. Máte nějaký bližší vztah?

To mě hodně překvapilo, státní úředníci medaile nedostávají. S panem prezidentem se občas potkáme, vždy si dobře popovídáme, to je tak všechno.

Přednášíš na konferencích, fórech, účastníš se debat o naší budoucnosti. Máš dojem, že se naše civilizace ocitla v nějakém bodu zlomu, jak se občas říká?

Na stará kolena mě čím dál víc baví historie. A mám čím dál silnější pocit analogie s koncem Říše římské. Jsme bohatí, líní, dekadentní. Jak se vše vyvine, je otázka. Miroslav Bárta správně říká, že kolaps není konec, kolaps je změna, a když tu Říši římskou rozvalili barbaři, tak to také nebyl konec světa.

Nemyslíš snad, že těmi „barbary“ jsou dnes uprchlíci?

Ne, to určitě ne. Na druhou stranu, kdo byli barbaři? Odkud pochází slovo barbar? Že neumí ten jazyk, ne že neumí tu kulturu. My považujeme barbara za někoho, koho je záhodno se obávat, ale ten barbar původně především neuměl jazyk. A tehdejší civilizace si pád zapříčinila sama a to je i náš problém. Ptala ses, zda končí jádro, nebo nekončí: podívej se, jakým obrovským tahounem rozvoje jaderných technologií je Dálný východ, Čína, Jižní Korea, Japonsko. Dynamika se teď zkrátka přesouvá někam jinam. Ale ona se do Evropy zase vrátí.

DANA DRÁBOVÁ Česká jaderná fyzička je již šestnáctým rokem předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Vystudovala fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT. V roce 1991 absolvovala stáž ve Francii, v roce 2000 získala doktorát v oboru jaderná fyzika. Během své kariéry pracovala v několika organizacích zabývajících se radiační ochranou. Tři roky předsedala Asociaci západoevropských jaderných dozorů ( WENRA). Od roku 2010 je i místostarostkou v Pyšelích, menším městě nedaleko Prahy, kde od dětství žije. Je i členkou klubu Českých hlav. Má ráda běh, turistiku, hory a francouzské i české šansony.

Autor: Jana Bendová, REFLEX

JE Dukovany, 3. září 2015

Foto: Eva Fruhwirtová