Bohuslav Rabušic: Kdo nemá pokoru, neuspěje

Vaše jméno je úzce spjato s květinovou výzdobou našich hradů a zámků. Jak jste se dostal k této, dá se říci, netradiční profesi?

Květiny mne zajímaly od dětství. Ale bylo to především jejich pěstování. Dlouhou dobu jsem po studiích vedl zahradnické podniky, kde se květiny pěstovaly. Ne že bych odmítal květiny aranžovat, ale pěstovat květiny, zvláště orchideje a chryzantémy, mi přišlo zajímavější. Když jsem dostal nabídku na vedení skleníkového úseku na zahradnické škole v Brně-Bohunicích, kde jsem dříve studoval, netušil jsem, že právě tenhle moment byl v životě rozhodující. V té době jsem se stal místopředsedou Svazu květinářů a floristů ČR a zároveň jsem byl vyzván Národním památkovým ústavem ke spolupráci na pořádání květinových výstav na hradech a zámcích. A vzhledem k tomu, že mimo květin jsem se od mládí zabýval historií architektury, podařilo se mi tyto dva obory skloubit v obor zvaný „Historie aranžování květin“. 

Před prázdninami jsem viděla nádhernou výstavu lilií na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou, která byla již několikátou vaší výstavou v rámci cyklu výstav „Fleur de lys“. Co je hlavní myšlenkou tohoto cyklu?

Již mnoho let pořádám floristické semináře, přednášky a předváděčky pro pracovníky z památkových objektů. Pokaždé se tato akce koná na jiném hradu či zámku a tím pádem vzniklo mnoho výstav, které začaly být tradicí, například Buchlovická růže, Vranovská lilie, Podzim na Pernštejně. V podstatě to byly vždy výstavy květin na určité téma nebo byly spojeny s nějakými významnými událostmi – např. nástup Lucemburků na český trůn na Karlštejně. Časem jsem si uvědomil, že by to vše mělo mít vyšší formu, smysl. Proto jsem loni stanovil tři cykly výstav, které budou mít v daném roce určitou květinu, jež bude představena pokaždé jinak. V roce 2012 měl cyklus název „Tulipán v renesanci“, ten přinesl květinové výstavy na renesančních zámcích v Bučovicích, Třeboni, Kratochvíli a Náměšti nad Oslavou. Pro letošní rok ve spolupráci s Národním památkovým ústavem vznikl cyklus výstav s názvem „Fleur de lys“, jenž je součástí vyhlášeného Roku francouzské kultury. Heraldický symbol lilie, francouzsky Fleur de lys nebo Fleur de lis (květ lilie), je symbol květu lilie. Ve 12. století za vlády Ludvíka VI., byla Fleur de lys použita jako hlavní znak panovníků francouzského království. V historizujících nebo i nadčasových květinových dekoracích je lilie zastoupena velmi výrazně. Každá výstava měla odlišné téma, např. výročí založení kláštera Zlatá Koruna nebo hradu Veveří, pocta významné osobě na zámku v Třeboni a právě pro zámek Jaroměřice nad Rokytnou bylo zvoleno téma hudba. Cyklus výstav navštívil postupně osm historických objektů.

Výstavy aranžujete úplně sám?

V naprosté většině jde kolektivní práci, a to hlavně zahradníků z jihočeských a jihomoravských hradů a zámků. V Jaroměřicích nad Rokytnou jsem kromě Evy Cafourkové a Aleny Horké z jaroměřického zámku také spolupracoval se zahradníkem Vláďou Vejtasou, který je velký odborník především na venkovní zahrady. Má obrovský přehled v botanice a spíše se věnuje výsadbě zahrad a pěstování rostlin. Musím uznat, že jeho aranžmá vytvořené v zámecké pracovně a na schodišti považuji za velmi profesionální a mělo úplně jiný rukopis. Byla to skvělá spolupráce, pro mne velmi poučná.

A máte už téma na příští rok?

Ano. Bude to Válka růží. Po Itálii a Francii se obracím ke staré dobré Anglii.

 

 

Dělal jste i květinové aranžmá k filmům. Ve kterých filmech mohou čtenáři vidět vaše umění a jak jste se vlastně k filmu dostal?

V Telči probíhal jeden z mých seminářů v době, kdy zde zrovna točil Zdeněk Troška pohádku Z pekla štěstí 2. S vedoucím výpravy Jirkou Forstem viděli moji renesanční girlandu a slovo dalo slovo. A tak vlastně začala moje spolupráce s filmaři. Mám za sebou aranžmá v šesti filmech – mimo jiné v Andělské tváři, Baronu Trenckovi, Nejkrásnější hádance a Čertově nevěstě. Na všechny natáčecí dny vzpomínám velmi rád, byla to náročná práce, ale krásná. Všechny dekorace a kytice vycházely z historických podkladů, musely ladit barevně, být v harmonii s postavami, interiéry, krajinou. A že těch květin bylo hodně.

Která květina je vaše nejoblíbenější a jaké období z historie máte nejraději?

Oblíbených květin mám několik. Ale jednoznačně je to chryzantéma, která je naprosto úžasná jak z historie, tak sortimentem a trvanlivostí, pak samozřejmě je to růže. Rád mám také kamélii a čtvrtá má nejoblíbenější je eucharis (líbenka). Rád mám i luční květy. A z období mám nejraději renesanci. Možná je to tím, že nejvíce pobývám na renesančních objektech. Základním tvůrčím principem renesance, která má kořeny v 15. století v Itálii, bylo hledání krásy a harmonie a oživení antického kulturního dědictví. Po temném období středověku se staly květiny velikou módou a člověk k nim zaujal zcela nový postoj. Staly se běžnou součástí života a nového pohledu na svět. Jak můžeme zjistit z uměleckých děl renesančních mistrů (Rafael, Boticelli, Michelangelo), květiny byly upravovány do rozměrných vysokých kytic a v různých nádobách rozestavovány na zem, okenní římsy a nástěnné police. Opět přicházejí ke slovu květinové girlandy a věnce, které nacházejí své uplatnění v nových palácích i měšťanských domech. Ke květinám pro toto období typickým – liliím, růžím a kosatcům – se vedle karafiátů, kopretin, hrachorů, chrp, fialek, slunečnic, ostrožek a orlíčků přidávají od 2. pol. 16. století také tulipány, hyacinty a další cibuloviny, které se do Evropy dostávají z Blízkého východu. Jako zeleň se používaly vavřín a myrta, do věnců a girland i větvičky s plody.  Zvlášť do girland, které se zavěšovaly do sloupoví a nad vchody, se ke květům s oblibou přidávaly plody ovoce. A kolem roku 1555 se do renesančních kytic a květinových úprav dostává z blízkého východu tulipán, úžasná květina, díky které mohl vzniknout náš loňský projekt „Tulipán v renesanci“.

Vaše každodenní práce se skládá z pořádání kurzů, kde učíte svatební, dárkovou a vánoční floristiku, aranžujete společenské prostory a historické objekty. Takže máte poměrně široký záběr. Myslím si, že bych ale neměla zapomenout na soutěž Brněnská růže, kterou jste založil a jste jejím duchovním otcem. Kdy bude letos soutěž probíhat?

Mezinárodní floristickou soutěž Brněnská růže jsem založil před osmnácti lety. Letos se bude konat 15. listopadu a pro veřejnost bude přístupná v sobotu a neděli. Za ty roky se stala největší a nejnavštěvovanější soutěží v České republice a na Slovensku. Následnou výstavu navštíví až 3500 návštěvníků.

Kterou interiérovou vazbu děláte nejraději?

V jakémkoli interiéru pracuji nesmírně rád. Tam není florista jen sám za sebe, tam musí naslouchat a vnímat – a musí se podřídit, upozadit. A je jedno, zda jde o prostory historické nebo soudobé. Musí přemýšlet o myšlence interiéru, architektuře, odkazu. Hlavně o prostoru. Podstatné je interiér nepřebít svým egem, nechtít se za každou cenu prosadit, zviditelnit - ale citlivě ho doplnit, to je alfa a omega úspěchu. Kdo chce moc vyčnívat, nemá pokoru a chce se jen sám lacině prosadit, neuspěje. Rád na těchto výzvách pracuji s lidmi, kteří jsou vnímaví, a kteří chtějí úžasný interiér citlivě doplnit, pro ostatní lidi, ale netrvají na tom - prosadit jenom sebe. Čím vnímavější a vzdělanější člověk je, tím více se upozadí a svojí myšlenkou prostor citlivě doplní.

Děkuji za rozhovor Alena Hostašová