Bedřiška Znojemská: „Chtěla jsem léčit lidské duše“

Narodila jste se ve znamení Blíženců, obvykle lidé narozeni v tomto znamení, mají velice blízko k umění, což se potvrdilo i u Vás. Kdy jste se rozhodla, že se stanete malířkou?

V dětství, když k nám chodili lidé na návštěvy a ptali se, čím chci být, odpovídala jsem jim, že chci malovat kostely. Tatínek se zarazil a říkal, to abys šla do kláštera. A když jsem později prohlásila, že chci jít na akademii tak mi táta povídá: „Holka a malířka? To budeš chodit s roztrhanou patou a s umaštěným kloboukem.“ Tatínek byl důstojník, co řekl, to platilo. Nakonec jsem se rozhodla pro studium medicíny, ale to hlavně z toho důvodu, že když lékaři dostudovali, tak jezdili přes spolky sv. Lukáše na misie, třeba tak jako Goghen. Říkala jsem si, že když půjdu na medicínu, vstoupím do tohoto spolku a s medicínou se dostanu do míst, které mě tak lákaly a byly mým snem. Pak ale přišly v 50. letech prověrky a vše dopadlo úplně jinak. Já měla zakázáno jít studovat pomalu i do mateřské školky.  Je to zajímavé, všechno bylo v mém životě asi předurčené. Moje touha po kumštu byla veliká, vnitřně jsem cítila, že ho chci dělat. Chtěla jsem prostě léčit lidské duše - krásou. I v přírodních národech byl šaman - léčitel a umělec. Je to práce, prostřednictvím které můžete lidem pomoci, ukázat krásu těla i duše, celého člověka. A věřte tomu: Kumšt, s tím se člověk rodí, ten se nezískává, a proto mě to snad pořád táhlo živit se kumštem.

Vaše cesta k malířství tedy asi nebyla vůbec jednoduchá, když jste měla zakázáno cokoli studovat.

Byla velmi tvrdá! Ale doufala jsem, že to vše nějak překlenu. Dělala jsem 3 x zkoušky. Dvakrát na akademii a jednou na UMPRUM. Chodila jsem soukromě k akademickému malíři Emanueli Frintovi, když jsem přišla na zkoušky k profesoru Holému, tak jsme tři dny dělali jen portrét a čtvrtý den byla volná kompozice. Malovala jsem  jak odnáší mrtvého člověka na márách, za ním další člověk zametá stopy. Ten model, co nám předtím stál na portrét, chodil mezi námi a říkal mi: „Slečno tohle nemalujte, za to vás nevezmou, udělejte třeba jak sečou trávu a druhý ji shrabuje.“ Potom přišel profesor Holý a z každé strany měl člena ČSM, ti pana profesora vodili jen k některým z nás. Samozřejmě za mnou nepřišli, ale pak soukromě, už v civilu,  ke mně pan profesor Holý přišel a  začal se o mě zajímat, rovnou mi ale řekl že, se tam nedostanu. Když jsem se dostala k profesoru Vladimíru Puklovi, ten mi okamžitě oznámil: „Kdybych byl v komisi, tak vás nevezmu, máte tak osobitý projev, že se bojím, že vás ten socialistický realismus zničí. Když nemáte profesora, vezměte si zrcadlo a ten obrácený obraz vám řekne, kde máte chybu. A důrazně řekl:  a vy dělejte, dělejte, dělejte!“

Studovala jsem tedy soukromě, tak asi jako středověcí malíři. Pracovali jsme s profesorem v ateliéru nejen po stránce malířské, ale i po stránce osobnostní. Začala jsem pracovat na rentgenu, abych měla kratší pracovní úvazek a mohla chodit do večerní školy – k profesoru Ketzkovi. Platila jsem vždy jen jeden den, protože na víc jsem neměla, ostatní dny jsem měla zadarmo. Jednou mi řekl: „Proč si myslíš, že to dělám, kvůli tvým očím ne, protože umíš!“ A potom přišel na scénu Bořivoj, můj rytíř.

Bořivoj byl váš manžel, s kterým jste později spolu tvořili, jak jste se spolu seznámili?

Vůbec jsem neměla v úmyslu se vdávat, chtěla jsem dělat umění a bála jsem se, že nebudu typická vzorná manželka. Jednou jsem seděla v kavárně a přišel nenápadný mladý muž, který byl velmi humorný. Už se měla kavárna zavírat a já chtěla vidět světýlka nad Prahou. Vydali jsme se na Petřín a nechtěli jsme jít vyšlapanými cestičkami nahoru, šli jsme rovnou, žádné okliky. Celá udýchaná jsem si sedla pod krásný rozložitý krásný strom. Ovšem jsem si sedla do něčeho hodně měkkého. To si nepřejte slyšet, co bylo, plakala jsem a hrozně jsem se styděla. Měla jsem to na sukni, v botech…, no prostě všude. Ale Bořivoj se zachoval jako rytíř, šli jsme dolů, kde byl malý rybníček a já se tam celá umyla, ale stejně jsem nebyla schopna jít do tramvaje. Celou cestu šel tedy se mnou pěšky až do Motola, a když jsme se loučili, řekl mi: „To je jedno, že smrdíš, já tě mám stejně rád.“ To bylo předznamenání…. Viděli jsme se šestkrát a posedmé jsme se vzali.  A naše láska nás provázela celý společný život. A věřte tomu, že jsme neměli jednoduchý život.

Co jste společně s manželem tvořili?

Měli jsme společné práce na chrámovém umění, výstavách, sakrální tvorbě, výzdobě zvonů apod. Později jsme manželem pracovali na volné noze. Bořivoj byl řezbář a návrhář oltářů, ambon. Já zase malovala Křížové cesty, presbytářní obrazy, vitráže. Těch společných prací jsme měli mnoho.

Máte toho v životě již mnoho za sebou, jak vnímáte dnešní umění?

Když jsem měla výstavu v New Yorku, tam prohlásili, že se na moji výstavu už těší, že dnešní umění je většinou psychopatické, nemocné, agresivní.  A já si říkám, proč se má člověk ještě uměním udeptat? Umění má člověka zvednout, to má být snad jeho účel ne? Dříve v každé místnosti byla nad postelí Madona a Kristus, čili ženský a mužský princip,  čili harmonie. Dávaly se svaté obrázky, dávala se krása… Věřím, že se vše postupně začíná vracet.

Před dvěma lety jsem navštívila velkou výstavu v Mánesu. Tam jsem zůstala úplně stát. Byla tam v životní velikosti žena na prkně, připoutaná řemenem a hlavu měla v bedně. Čili ta zabedněnost dnešního člověka…, víte, to bylo tak realisticky udělané, že jsem málem couvla. To znamená, že už se chce lidem něco říct, že to není jen šmouha sem, šmouha tam, tak jsem byla alespoň já malířsky vychovávaná. Emanuel Frinta vyžadoval precizní kresbu tvrdou tužkou, přesnou línii a profesor Ketzek říkal, vem si barevné papíry, rozházej  si je po stole a dej na to pauzák, a co se ti líbí to obtáhni a máš abstrakt a dej tomu hlavně  vysokou cenu! Takhle mě přísně vychovávali a jsem jim za to vděčná.

Blíží se doba Vánoc, což jsou svátky především pro děti, je něco, co jste v dětství měla vy a máte pocit, že je něco, co dnešní děti nemají nebo neznají?

Dnes se ztratil ideál. Neříkám, že jsme věřily na ježíška. Když se zamýšlím nad dnešními dětmi, mají už všechno hotové. Kdežto my jsme si svět tvořili, hračky byly jednodušší a my si je dotvářely. Dnes je svět techniky a ten svět techniky je prázdný, vše je uděláno. Je toho málo tvůrčího. Člověk by si měl zachovat ideál. Dnes je ideálem Jágr a spol a peníze. Byla jsem otřesená, že ve škole se děti řadí podle toho,  jak jsou oblečeni, to my jsme neznali. Samozřejmě studovali jsme za války, a mrzí mě, že ten krásný kumšt, se dělá vždycky, když je národu zle. Nedávno jsem dostala tak otřesný mail, že když člověk nemá žádný nápad, tak ukazuje svoji nahotu. Nahota, ztrácí důstojnost a je pro otroka, ne pro pána. Děti by měly mít ideál, ideál, ideál. Ale především to je otázka rodiny a jestli jim vůbec má kdo ten ideál a vzor dát…              

Bedřiška Znojemská (1928) vlastním jménem Božena Krejčová. V roce 1959 se vdala za Bořivoje Krejčího, se kterým se společně  věnovali výzdobě zvonů, kostelů, kaplí a oltářů, vitrážím apod. V 70. letech jim hrozí vězení za jejich činnost. Uchylují se do samoty Červeného mlýna, kde si vybudovali ateliér. Romantické povodí Dyje se navždy zapsalo do její duše tak, že když byla nucena vzít se pseudonym, aby alespoň na chvíli skryla před tvrdým dopadem tajné policie, přijala jméno Bedřiška Znojemská. V roce 1987 se konala v Zürichu první výstava, která byla téměř vyprodána. U příležitosti svatořečení Anežky České se konala další výstava v Římě, v Nepomucenu, která byla celá zakoupena a stala se tak stálou expozicí. Poté následovala v Paláci kultury v Praze další společná výstava manželů. V roce 1991 manžel Bořivoj umírá, Bedřiška Znojemská však přes veškerou bolest tvrdě pracuje a posílá do Portugalska své tři miniatury. Ty vzbudily velký ohlas a o její dílo vzrůstá zájem v mnoha zemích. Přichází nabídky ze Švédska, Anglie, Itálie, Francie, Kanady, Brazílie, Španělska i Německa. Výsledkem bylo 11 ocenění, z toho 2 zlaté medaile na mezinárodní výstavě talentů ve Stockholmu a stříbrná medaile v Praze. Byla zařazena mezi 100 nejlepších malířů světa a do mezinárodního časopisu Art Diary – soudobé umění a je zvána na mezinárodní výstavy do Paříže, Nizozemí, Palerma. Svůj talent však ukazuje nejen ve svých obrazech, ale i ve verších.

Obrazy Bedřišky Znojemské můžete vidět ve stálé galerii v Jiřicích u Moravských Budějovic.

Alena Hostašová