V době, kdy Andrea Kerestešová hrála ve filmu Rafťáci, určitě nepočítala s tím, že ji čeká retroseriál Vyprávěj a díky němu brzo „vpluje“ do srdcí mnoha diváků.
V dnešním rozhovoru si však nebudeme s touto milou, usměvavou a křehkou slečnou povídat o seriálu, ale budeme mít možnost cestovat po celém světě, poznat ji jako odvážnou a velmi emotivní mladou ženu, která přestože odpovídá na otázky velmi rychle, vždy je na jejích odpovědích znát, že jsou vždy ze srdce a hluboce promyšlené....
Máte nějaký cestovatelský sen?
Cestovatelské sny si plním pomalu, ale jistě. Jeden sen si splním a přichází další, protože sen nikdy nekončí a ani nechci, aby moje sny končily. Ale to, co bych chtěla opravdu zažít a pak umřít, je cesta do vesmíru. V podstatě se to dá zažít již dnes, ale je to hodně drahé. Vnitřně si říkám, třeba za třicet let to bude normální věc létat do vesmíru. Věda je tak rychlá, že si nemyslím, že by to nebylo možné. Pořád tomu věřím, že se do vesmíru dostanu a až to uvidím, jak jsme malí a bezvýznamní, uvědomím si svoji maličkost a především tu pokoru…
Kam jste se vydala na svou první objevnou cestu?
Do osmnácti let jsem nikde nebyla. Poprvé jsem byla u moře, když mi bylo devatenáct, a to v Chorvatsku, byla to taková zavedená klasika. Cestovat jsem začala se svým prvním přítelem, který mi ukázal, jak je cestování úžasné.
A první exotika?
Moje velká exotická cesta byla do Číny. Najednou jsem se ocitla v úplně jiném světě. No a pak už následoval Nepál, Indie, Afrika, Střední Amerika, Thajsko. Nedávno jsem se vrátila z Filipín.
Co pro vás znamená cestování?
Je to podle mě jediná rozumná investice, do které máte dát peníze. To, co zažijte, vám nikdo nikdy nevezme. V podstatě celý rok vydělávám na to, abych pak mohla někam jet. Moje cesty se pak ještě rozdělují na dva druhy. Jedny cesty jsou pracovní, točila jsem slovenský pořad o cestování s názvem: Na vlastní koži, teď bude volné pokračování, a to se bude jmenovat Andrea za hranicí. Musím říct, že tyto cesty, kde natáčíme, jsou docela náročné, protože točíme jen dva, nemáme s sebou žádné zvukaře a další jiné profese, které jsou u filmu. Myslím si, že jsme se ale hodně posunuli. Je to však hodně tvrdá práce, chodíme pozdě spát, brzo vstáváme… A pak jsou ty druhé cesty, a to s mojí kamarádkou z dětství. Obvykle si vybereme destinaci a odjedeme někam na dva týdny, přiletíme na letiště a vůbec nevíme, kde budeme bydlet, takže zažíváme velké dobrodružství. Mám vždy vytipovanou nějakou trasu a potom sháním ubytování, dopravu a další. Cestovat se dá levně, člověk ale musí mít odvahu a drive, že chce něco zažít a počítat s tím, že někdy nebude mít teplou sprchu a vše kolem bude ideální. To je ale to pravé dobrodružství, které mě učí pokoře. Uvědomuji si, jak málo toho vlastně potřebujeme. Říkám si, že lidé, co nic nemají, jsou absolutně nejšťastnější. Čím víc toho máme, čím víc se posunujeme v kariéře, tím hodně ztrácíme na upřímnosti, jednoduchosti. Je to špatně, protože když si v životě položíte otázku, pak následuje další otázka a nikdy se toho nezbavíte. Proto bych chtěla vyletět do vesmíru, abych konečně dostala odpověď. Pokud se mi to nepodaří, tak bych chtěla zažít alespoň stav beztíže.
Cestuje také sama?
Byla jsem jednou a vůbec jsem si to neužila. Potřebuji si s někým povídat a sdílet. U mě je normální, že za den třikrát brečím, pak se směju, a pak potřebuji klid, pak si zase popovídat, potřebuji se s někým podělit.
Byla nějaká situace, která vás hodně překvapila?
Rozdíl mezi chudobou a bohatstvím. Například v Indii, ale není to tak markantní, jako v Číně. Srovnají vesnici se zemí, aby mohli postavit mrakodrapy a když poodejdete pár metrů dál, vidíte mrtvé kočky, potkany. Pro mě byla Čína hodně krutá, nesympatická, byl tam velký zápach. Je tam cenzurovaný google, lidé se nedozvědí úplnou pravdu, což je v dnešním tisíciletí hrozné! Naopak velice mě oslnila Indie. Je to zvláštní místo, kde je také nepořádek a smrad, ale Indie má atmosféru, která se nedá popsat. Byla jsem ráno u řeky Gangy při východu slunce. Každý, kdo byl v Indii, se tam rád vrací. Ale na druhou stranu jsem zažila na ulici okamžik, kdy jsem myslela, že se pozvracím. Viděla jsem tam takové hendikepy, kdy najednou proti vám stojí nahý dvanáctiletý kluk, který nemá na oblečení a má k tomu ještě odříznutý nos, je to něco velice krutého. Když jsem tohle viděla, snad hodinu jsem nepromluvila a přemýšlela nad životem a smyslem života.
Co si určitě nezapomenete sbalit na cestu?
Určitě si vezmu velkou šálu, protože je praktická, můžete si ji omotat kolem krku, hlavy, přikrýt se s ní... A samozřejmě nezapomínám na knihu, ale spíš se jedná o odlehčený žánr. Kamarádce, se kterou cestuji, před spaním čtu nahlas, ona totiž není zvyklá usínat v úplném tichu, což já zase naopak potřebuji. A tak jsme se dohodly, že jí budu číst před spaním, moc ráda čtu nahlas.
Pocházíte z východního Slovenska, kde jste se naučila tak krásně česky?
Když jsem začala v roce 2008 s Vyprávěj, chodila jsem k paní profesorce Hesounové, která učí jevištní řeč na DAMU. Paní profesorka je dáma, která má už 70 let, ale energie má na rozdávání. Je to úžasná žena. Chodila jsem k ní každý den a dala mi toho hodně moc, zároveň mi byla druhou rodinou. Pamatuji si, jak dnes, když už jsem myslela, že totálně vše nezvládám, najednou paní profesorka řekla: „Andrej, teď se postavíš a půjdeš znovu do toho“. Ten její tón byl tak energický, ale zároveň tak povzbuzující, že jsem si nedovolila nepokračovat.
Která kultura vás nejvíce oslovila?
Hodně zajímavá byla Afrika, když jsem byla v Kamerunu, kde jsme natáčeli kmeny, které žijí mimo civilizaci, největší úlet byli Pygmejové v pralese. Je to něco tak neuvěřitelného, že v 21. století tam žijí jak v době neolitu. Strávili jsme s nimi tři dny a tři noci. Zjistila jsem, jak úžasně rozumějí přírodě, dokážou neuvěřitelně vnímat. Otázka je, co je lepší, a to je otázka, která se vynoří vždy z další otázky. Já osobně nesouhlasím, s tím, když k Pygmejům nebo dalším kmenů, které žijí uprostřed přírody, jezdí misionáři. Jiná situace jsou děti ve městě, ty již nedodržují tradice a jsou již přestěhování, to je úplně něco jiného. Přijde mi to nemorální a nelidské, žijí tam dlouhou dobu po svém, jsou svým způsobem šťastni a najednou tam přijde někdo a začne jim vyprávět o svém náboženství a dalších civilních věcech, a to si myslím, že není správné. Berou jim jejich způsob života, nechala bych je žít tak, jak žili doposud. Oni moc dobře vědí, že tu jsme, že je tu bílý člověk, ale určitě bychom je neměli nutit do něčeho, co jim není vlastní.
Kromě cestování máte ještě jednoho koníčka, a to fotografování, co vás k němu přivedlo?
Určitě to bylo cestování, nejsem profesionál, ale je to moje hobby. Začaly mě zajímat lidské obličeje, emoce v očích a život lidí. Připravuji výstavu, bude se jmenovat Indigo. Nebude to o technické správnosti, bude to výstava o emocích známých i neznámých lidí. Už se na výstavu moc těším. Ještě musím ale oslovit sponzory, vždyť já to vlastně vůbec neumím. Mám ale kamaráda, který vystavuje v New Yorku a dává mi různé tipy, hrozně moc tím žiju. Mám krátkodobé sny, které se plní postupně. Ani nevím, jestli si někdo fotku koupí. Chci, aby to byl jeden velký mejdan, kde se budou všichni radovat z toho, co se podařilo. Nechci to dělat záměrně, prostě to chci udělat, záměrně, prostě to chci udělat, protože mě to těší...
Ptala se Alena Hostašová
Foto: Jan Sucharda a archiv Andrey Kerestešové