Rozhovor

Alena Sladká: Kvůli neklidu na Ukrajině jsem nemohla odjet na stáž

19. 03. 2014

Jednadvacetiletá Alena Sladká z Mohelna studuje Sociální a humanitární práci na CARITAS - Vyšší odborné škole sociální Olomouc. V rámci studia má povinné tří měsíční zahraniční stáže. Alena se zaměřila na problematiku migrantů a péče o ně.

A protože nejvíce migrantů v České republice je z Ukrajiny, rozhodla se, že na stáž pojede právě do Ukrajiny. Jenže současná velmi neklidná politická situace na Ukrajině ji stáž překazila.

O Aleně

Studovala Střední školu informačních technologií a sociální péče, obor Sociální péče – sociálně správní činnost v Brně. Má staršího bráchu Jirku a starší sestru Lenku. Táta se strýcem pracuje v Jaderné elektrárně Dukovany, maminka v Přijímacím středisku Zastávka. Pátým rokem se  účastní krojovaných hodů v Mohelně. Mezi její nový koníček patří rekonstrukce bitev z druhé světové války, kde působí jako sovětská zdravotnice.

 

 

Kdy ses začala zajímat o problematiku uprchlictví?

Začalo to na střední škole. Byla jsem na praxi v Přijímacím středisku pro uprchlíky v Zastávce. Tato střediska jsou v České republice jenom dvě. V Zastávce a v Praze. Je to přechodné zařízení, kde mají žadatelé o azyl ubytování a dostávají stravu.  Učí se česky, je tam i výtvarná díla. Pobyt je zde limitován čtyřmi měsíci.

Co se s nimi děje pak?

Potom se přesouvají do pobytového střediska. Tento systém péče o uprchlíky spadá pod Odbor azylové a migrační politiky, který je pod Správou uprchlických zařízení Ministerstva vnitra.  O azyl mohou žádat ti, kteří utíkají ze zemí, kde je nějaké válečné nebezpečí nebo jsou stíháni politicky. Musím říct, že mnoho azylů se u nás neuděluje (přibližně 1%).

Z jakých zemí k nám nejčastěji lidé utíkají? A proč? Jaké mají důvody? Určitě ses s nimi o tom bavila…

Nejvíce to je Ukrajina. Setkala jsem se s migranty z Pákistánu, Keni a Běloruska. Oni si myslí, že jsme Západ, proto k nám utíkají. Ale je tam i skrytý úmysl. Ve skutečnosti jsme přestupní stanice dál, do Francie, Anglie, USA.  Mezi uprchlíky je více můžu, než žen. Často je to tak, že utíkají dříve, aby si našli práci a připravili zázemí pro zbytek rodiny. Ta pak přijde za nimi. Ale utíkají i svobodní muži. Dostala jsem pár nabídek k sňatku. Byly to vypočítavé nabídky, chtěli tady zůstat…

Máme u nás hodně uprchlíků? A je to klesající, nebo stoupající tendence?

Největší počet migrantů u nás byl po roce 1989 a po válce v Čečensku. Od té doby migrace klesá. Například v Zastávce je nyní zhruba třicet uprchlíků.

Vyprávění uprchlíků musí být zajímavé, ale také hodně emotivní a často i smutné…

Vzpomínám si na vyprávění jednoho Pákistánce. Jsou zvyklí pomáhat svým rodičům, přesto, že žijí odděleně. Měl několik bratrů, kteří utekli do Německa. On se rozhodl utéct do České republiky. Chtěl si tady najít ženu a usadit se. A také navštívit svého bratra v Německu.

Nepojmenováváš je jménem?

Nesmíme jméno sdělovat na veřejnost (musíme zachovávat mlčenlivost). V Přijímacímu středisku se s nimi nemůžeme ani fotit.

Jak se vyrovnáváš s příběhy, co ti vypráví?

Mám za sebou několik praxí a myslím, že už dokážu trochu odhadnout, kdo mluví pravdu a kdo si vymýšlí. Ve chvílích, kdy si nejsem jistá, se poradím s ostatními pracovníky. Je to ovšem velice náročná profese. Na světě je spoustu lidí, kteří se tak dobře nemají. Můžeme být rádi za to, kde žijeme. Faktem je, že si člověk daleko více uvědomí, jak se máme v České republice dobře. Jsem ráda, že je tu můj domov.

Když ti nevyšla stáž na Ukrajině, co budeš dělat?

Hledám jinou možnost. Nabízí se Finsko, Srbsko a Slovensko.  Uvažuji ale i o praxi v Anglii.

Připravovala ses na ni dlouho?

Učila jsem se intenzivně rusky, prošla jsem přijímacím pohovorem, našla si organizaci v Ukrajině, kam jsem měla jet. Ale bohužel. Pojedu jinam.

Stáže mají praktický i duchovní rozměr…

Poznáme jiné prostředí, naučíme se jazyk, setkáme s novými lidmi. Hlavně aplikujeme teorii v praxi a poznatky z tuzemských praxí. Každý, kdo se vrací ze stáže zpět do školy, přiveze s sebou kamínek, který mu na praxi někdo věnoval. Mezi kolejí a školou máme Sochu příběhů a tam kamínky vkládáme. Kamínek symbolizuje příběh člověka, který se potýká se zdravotním či sociálním problémem. Ostatním spolužákům řekneme jeho příběh a pak ten kamínek vložíme Sochy příběhů. Má to symbolický i duchovní rozměr.

Fotogalerie